Plsť, litina, textil, 32 cm, datace 1964.
Vystaveno:
Karel Nepraš, Galerie Benedikta Rejta, Louny, 25. 6. – 1. 9. 2002.
Karel Nepraš, DOX, 8. 6. – 1. 10. 2012.
Provenience:
Významná pražská sbírka, první prodej.
Plastika Malá červená hlava patří k výjimečným dílům Karla Nepraše, umělce, jehož tvorba se stala emblémem českého poválečného sochařství a zároveň jedinečným dokladem schopnosti spojit humor, ironii i existenciální podtext do jediného výtvarného gesta. Dílo vychází z Neprašovy ikonické série červených figur, jejichž počátky lze vysledovat v polovině 60. let. Tehdy autor pracoval s dráty, textilem a epoxidem, které sjednocoval červeným nátěrem, evokujícím obnaženou anatomii lidského těla. Červená se pro něj stala nejvýmluvnějším prostředkem, barvou, která dokáže současně připomenout krev, tělesnost i absurdní grotesknost. Malá červená hlava na tuto linii navazuje. Dílo je kompaktní, avšak výrazově otevřená skulptura, v níž se průmyslově chladná litina snoubí s hravostí textilu a knoflíků. Neprašova hlava působí jako mechanický skelet, hybrid mezi člověkem a strojem, připomínající dobovou robotiku i karikaturní komiksové figury. Právě tato ambivalence mezi strojem a živou bytostí, mezi hravostí a varovnou existenciální nadsázkou, je typická pro autorovu tvorbu. Jak podotýká historička umění Magdaléna Juříková, podnětem k prvním „hlavičkám“ byla spolupráce se sochařem Janem Koblasou na nikdy nerealizovaném loutkovém filmu podle povídky Edgara Allana Poea Maska červené smrti. Tento impuls odstartoval celou éru Neprašových červených figur, které se staly jeho nejslavnějšími a nejcharakterističtějšími pracemi. Malá červená hlava byla vystavena na dvou zásadních retrospektivách autorova díla, a to v roce 2002 v Galerii Benedikta Rejta v Lounech a v roce 2012 v Centru současného umění DOX. V obou případech byla představena jako ukázka Neprašovy schopnosti reagovat na těžkosti doby s noblesním humorem, ironickou lehkostí a výtvarnou přesností, která přesahuje dobové kontexty. Plastika je tak nejen připomínkou autorovy hravosti, ale i jeho schopnosti vystavět složitou konstrukci s přesnou logikou, která se v divákově vnímání proměňuje v živou, až groteskní bytost. Nabízené dílo je důkazem, že i v nelehké době bylo možné tvořit díla, jež oscilují mezi groteskou, absurditou a hlubokou lidskou výpovědí.